Už dávno pominuly doby, kdy postižení byly zavření celou dobu v nějakém teráriu, kde se o ně starali hodní soudruzi a soudružky. Dnes s lidmi, kteří mají tělesné nebo duševní postižení, sdílíme naše města, veřejné prostory, obchodní domy, zkrátka naše životy. A poněvadž se naše společnost neotáčí zády k těm, kteří nevyhovují jejímu ideálnímu obrázku dělnické pracující třídy, musíme se také naučit, i přes to, že „tohle za komunistů nebylo“, s takovými lidmi žít. I s jejich problémy a s jejich požadavky. Všechno je to jenom otázka peněz. A až příliš často se v neziskovém sektoru setkáte s přístupem: „Proč bych měl já z mých daní platit nějakým postiženým bezbariérovýpřístup? Ať si to zaplatí, když to tak chtějí“.
Otázka peněz
Na to lze opravdu jenom mávnout rukou. Je nutné podotknout, že většina podobných individuí ani neví, co všechno znamená daň. Ale dejme tomu, že se jedná o úspěšné lidi, kteří dávají státu miliony na daních každý rok. A tak chtějí mít kontrolu nad „svými“ financemi, které odevzdávají státu. Přeci z nich nebude těžit každý pobuda a budižkničemu, že ano. Je ale nutné si uvědomit, že i přes oslepující egocentrismus tady nejsme sami.
Stát a národ netvoří jenom ti „dokonalí“ pracující, ale také i ti méně šťastní. A byť by se spousta z těchto lidí chtěla začlenit do společnosti, protože není většího potěšení, než když může být člověk užitečný, je jim to znemožňováno řadou problémů, které neustále a čím dál více vyvstávají na povrch. S jistou stigmatizací a odstupem se holt tito lidé musí smířit. Ale co může stát udělat a je to opravdu jenom otázka peněz (a že by se hrálo o miliony, to taky nejde říci) je zpřístupnit co nejvíce prostor a budov i postiženým, kteří jsou upoutáni na vozíky nebo mají problémy s pohybem. Nejedná se o žádné velké investice a neskutečně to pomůže, už jen to, že se nebudete muset na úřadu neustále dotazovat o pomoc kolemjdoucí, je velká výhoda a krok k samostatnosti. Tak proč to nerozšířit i dál než za státní aparát?