Blog

Peníze se člověku hodí vždycky. Ale nejvíce je ocení v situacích, kdy je nutně potřebuje, třeba na vyřešení svých finančních závazků anebo pořízení neodkladných nákupů. Problém bývá v tom, že právě v takových situacích je o dárce nouze, a kam se otočíte, tak se k vám všichni stavějí zády. Nicméně nějaké řešení přece jen existuje, a to i v této nezáviděníhodné situaci.

Řeč je o americké hypotéce nebankovní. Jde o všem dobře známou a mezi lidmi velice oblíbenou americkou hypotéku, která je navíc díky své nebankovní verzi mnohem přitažlivější. Vychází totiž vstříc všem těm, kteří mají hluboko do kapsy, a ještě k tomu je trápí potíže v podobě záznamu v registru anebo nižších příjmů. Pokud jde o nebankovní verzi americké hypotéky, tak ani takové potíže nemusí vadit.

Ptáte se, čím to je, že je nebankovní hypotéka na rozdíl od její bankovní verze tak vstřícná? Není potřeba v tom hledat nic složitého. Zkrátka jde o to, že pracovníci nebankovní společnosti moc dobře vědí, že záznam v registru nemusí nic důležitého znamenat, a dokonce ani takzvaný nižší příjem nemusí být ve skutečnosti tak nízký, jak to vypadá. Zásadní je zkrátka to, zda jste schopni svou půjčku splácet, a to budou v nebankovní společnosti ověřovat především. Důležité proto je, jaké jsou vaše reálné příjmy a pravidelné výdaje, a co vám zbyde, když se tyto dvě položky odečtou. Pokud vám i po odečtení vašich výdajů zbude dost peněz na splácení půjčky, máte ji mít.

Ovšem za předpokladu, že splníte ještě druhou důležitou podmínku – musíte se za svou půjčku zaručit vhodnou nemovitostí, ať už si k tomuto účelu zvolíte družstevní byt, pozemek anebo chalupu po babičce. Zvolit si případně můžete i spoluručitele, který se za vás zaručí svým vlastním majetkem a bude tak ve vaší půjčce také figurovat jako pojistka pro případ, že byste se dostali do potíží se splácením.

Ať už jsme starší nebo mladší, leccos pamatujeme. Někdo toho pamatuje více, někdo méně. Což ale nelze automaticky zaměňovat za pamatování si. Protože jsou lidé, kteří toho pamatují poměrně málo, ale přesto si z toho pamatují mnoho, stejně jako jsou mezi námi tací, kteří toho už pamatují hodně, aniž by si třeba kvůli Alzheimerovi cokoliv pamatovali.

Paměť má a také zaměstnává každý z nás. Protože je tato něčím velice důležitým a užitečným. Nebýt paměti, sotva bychom dnes existovali coby živočišný druh, a na roli pánů tvorstva bychom mohli zapomenout rovnou.

Jenom si vezměte, kým bychom byli bez paměti. Půjčili-li bychom někomu peníze nebo cokoliv jiného a zapomněli na to, už bychom se s tím nikdy neshledali. Zejména když by i ten druhý vzápětí zapomněl, že jde o peníze nebo věci naše. Kam bychom došli, kdybychom si nepamatovali cestu domů, a kam bychom vlastně mohli odcházet, kdybychom nevěděli, co kde je? Což jsou vlastně banality, na něž by při „absolutní skleróze“ vůbec nedošlo.

Protože bez paměti bychom si nevzpomněli, co z toho kolem nás se dá jíst a kde se to dá sehnat, bez paměti bychom hravě zapomněli, co z toho kolem nás je životu nebezpečné, zapomínali bychom na to, jak si počínat i v těch nejelementárnějších životních situacích. A i kdybychom navzdory tomu všemu nějak přežili, stejně bychom nakonec vymřeli, kdybychom zapomněli, jak se rozmnožovat a jak si vychovat své nástupce.

Paměť je prostě nesmírně důležitá. A protože žijeme v nejednoduché době, je nasnadě, že je stále důležitější. Protože je toho tolik, co si musíme pamatovat, abychom obstáli v každodenní realitě!

Máme-li mít v hlavě vše, co je k životu nezbytné, a nejlépe ještě něco navrch, je třeba naučit se to, a to vesměs nazpaměť. Formou .

Ať si říká kdo chce co chce, od prosťáčků až po nejvyšší pány z ministerstva školství, bez memorování to nejde. Aby člověk mohl fungovat, musí mít alespoň základní penzum vědomostí, a aby člověk mohl s nějakými poznatky pracovat, musí je v hlavě mít. Tedy musí se je nabiflovat.

Je totiž úsměvné slyšet názor, že „se není třeba učit vyjmenovaná slova, důležité je, že je umím používat v praxi“. Který zastávají nejednou dítka na základní škole a kterým se (bohužel) zjevně nejednou řídí i kdekdo dospělý, třeba novináře nevyjímaje.

A tak je naše školství nejednou „špatné“. Protože se prý u nás učíme příliš zpaměti. Jenže zkuste odhadnout, jak dlouho bych psal tento článek, kdybych měl pravopis každého slova ověřovat v Pravidlech českého pravopisu! Navíc bez nabiflované abecedy!

Ať už jsme starší nebo mladší, leccos pamatujeme. Někdo toho pamatuje více, někdo méně. Což ale nelze automaticky zaměňovat za pamatování si. Protože jsou lidé, kteří toho pamatují poměrně málo, ale přesto si z toho pamatují mnoho, stejně jako jsou mezi námi tací, kteří toho už pamatují hodně, aniž by si třeba kvůli Alzheimerovi cokoliv pamatovali.

Paměť má a také zaměstnává každý z nás. Protože je tato něčím velice důležitým a užitečným. Nebýt paměti, sotva bychom dnes existovali coby živočišný druh, a na roli pánů tvorstva bychom mohli zapomenout rovnou.

Jenom si vezměte, kým bychom byli bez paměti. Půjčili-li bychom někomu peníze nebo cokoliv jiného a zapomněli na to, už bychom se s tím nikdy neshledali. Zejména když by i ten druhý vzápětí zapomněl, že jde o peníze nebo věci naše. Kam bychom došli, kdybychom si nepamatovali cestu domů, a kam bychom vlastně mohli odcházet, kdybychom nevěděli, co kde je? Což jsou vlastně banality, na něž by při „absolutní skleróze“ vůbec nedošlo.

Protože bez paměti bychom si nevzpomněli, co z toho kolem nás se dá jíst a kde se to dá sehnat, bez paměti bychom hravě zapomněli, co z toho kolem nás je životu nebezpečné, zapomínali bychom na to, jak si počínat i v těch nejelementárnějších životních situacích. A i kdybychom navzdory tomu všemu nějak přežili, stejně bychom nakonec vymřeli, kdybychom zapomněli, jak se rozmnožovat a jak si vychovat své nástupce.

Paměť je prostě nesmírně důležitá. A protože žijeme v nejednoduché době, je nasnadě, že je stále důležitější. Protože je toho tolik, co si musíme pamatovat, abychom obstáli v každodenní realitě!

Máme-li mít v hlavě vše, co je k životu nezbytné, a nejlépe ještě něco navrch, je třeba naučit se to, a to vesměs nazpaměť. Formou .

Ať si říká kdo chce co chce, od prosťáčků až po nejvyšší pány z ministerstva školství, bez memorování to nejde. Aby člověk mohl fungovat, musí mít alespoň základní penzum vědomostí, a aby člověk mohl s nějakými poznatky pracovat, musí je v hlavě mít. Tedy musí se je nabiflovat.

Je totiž úsměvné slyšet názor, že „se není třeba učit vyjmenovaná slova, důležité je, že je umím používat v praxi“. Který zastávají nejednou dítka na základní škole a kterým se (bohužel) zjevně nejednou řídí i kdekdo dospělý, třeba novináře nevyjímaje.

A tak je naše školství nejednou „špatné“. Protože se prý u nás učíme příliš zpaměti. Jenže zkuste odhadnout, jak dlouho bych psal tento článek, kdybych měl pravopis každého slova ověřovat v Pravidlech českého pravopisu! Navíc bez nabiflované abecedy!

Ať už jsme starší nebo mladší, leccos pamatujeme. Někdo toho pamatuje více, někdo méně. Což ale nelze automaticky zaměňovat za pamatování si. Protože jsou lidé, kteří toho pamatují poměrně málo, ale přesto si z toho pamatují mnoho, stejně jako jsou mezi námi tací, kteří toho už pamatují hodně, aniž by si třeba kvůli Alzheimerovi cokoliv pamatovali.

Paměť má a také zaměstnává každý z nás. Protože je tato něčím velice důležitým a užitečným. Nebýt paměti, sotva bychom dnes existovali coby živočišný druh, a na roli pánů tvorstva bychom mohli zapomenout rovnou.

Jenom si vezměte, kým bychom byli bez paměti. Půjčili-li bychom někomu peníze nebo cokoliv jiného a zapomněli na to, už bychom se s tím nikdy neshledali. Zejména když by i ten druhý vzápětí zapomněl, že jde o peníze nebo věci naše. Kam bychom došli, kdybychom si nepamatovali cestu domů, a kam bychom vlastně mohli odcházet, kdybychom nevěděli, co kde je? Což jsou vlastně banality, na něž by při „absolutní skleróze“ vůbec nedošlo.

Protože bez paměti bychom si nevzpomněli, co z toho kolem nás se dá jíst a kde se to dá sehnat, bez paměti bychom hravě zapomněli, co z toho kolem nás je životu nebezpečné, zapomínali bychom na to, jak si počínat i v těch nejelementárnějších životních situacích. A i kdybychom navzdory tomu všemu nějak přežili, stejně bychom nakonec vymřeli, kdybychom zapomněli, jak se rozmnožovat a jak si vychovat své nástupce.

Paměť je prostě nesmírně důležitá. A protože žijeme v nejednoduché době, je nasnadě, že je stále důležitější. Protože je toho tolik, co si musíme pamatovat, abychom obstáli v každodenní realitě!

Máme-li mít v hlavě vše, co je k životu nezbytné, a nejlépe ještě něco navrch, je třeba naučit se to, a to vesměs nazpaměť. Formou .

Ať si říká kdo chce co chce, od prosťáčků až po nejvyšší pány z ministerstva školství, bez memorování to nejde. Aby člověk mohl fungovat, musí mít alespoň základní penzum vědomostí, a aby člověk mohl s nějakými poznatky pracovat, musí je v hlavě mít. Tedy musí se je nabiflovat.

Je totiž úsměvné slyšet názor, že „se není třeba učit vyjmenovaná slova, důležité je, že je umím používat v praxi“. Který zastávají nejednou dítka na základní škole a kterým se (bohužel) zjevně nejednou řídí i kdekdo dospělý, třeba novináře nevyjímaje.

A tak je naše školství nejednou „špatné“. Protože se prý u nás učíme příliš zpaměti. Jenže zkuste odhadnout, jak dlouho bych psal tento článek, kdybych měl pravopis každého slova ověřovat v Pravidlech českého pravopisu! Navíc bez nabiflované abecedy!

Ať už jsme starší nebo mladší, leccos pamatujeme. Někdo toho pamatuje více, někdo méně. Což ale nelze automaticky zaměňovat za pamatování si. Protože jsou lidé, kteří toho pamatují poměrně málo, ale přesto si z toho pamatují mnoho, stejně jako jsou mezi námi tací, kteří toho už pamatují hodně, aniž by si třeba kvůli Alzheimerovi cokoliv pamatovali.

Paměť má a také zaměstnává každý z nás. Protože je tato něčím velice důležitým a užitečným. Nebýt paměti, sotva bychom dnes existovali coby živočišný druh, a na roli pánů tvorstva bychom mohli zapomenout rovnou.

Jenom si vezměte, kým bychom byli bez paměti. Půjčili-li bychom někomu peníze nebo cokoliv jiného a zapomněli na to, už bychom se s tím nikdy neshledali. Zejména když by i ten druhý vzápětí zapomněl, že jde o peníze nebo věci naše. Kam bychom došli, kdybychom si nepamatovali cestu domů, a kam bychom vlastně mohli odcházet, kdybychom nevěděli, co kde je? Což jsou vlastně banality, na něž by při „absolutní skleróze“ vůbec nedošlo.

Protože bez paměti bychom si nevzpomněli, co z toho kolem nás se dá jíst a kde se to dá sehnat, bez paměti bychom hravě zapomněli, co z toho kolem nás je životu nebezpečné, zapomínali bychom na to, jak si počínat i v těch nejelementárnějších životních situacích. A i kdybychom navzdory tomu všemu nějak přežili, stejně bychom nakonec vymřeli, kdybychom zapomněli, jak se rozmnožovat a jak si vychovat své nástupce.

Paměť je prostě nesmírně důležitá. A protože žijeme v nejednoduché době, je nasnadě, že je stále důležitější. Protože je toho tolik, co si musíme pamatovat, abychom obstáli v každodenní realitě!

Máme-li mít v hlavě vše, co je k životu nezbytné, a nejlépe ještě něco navrch, je třeba naučit se to, a to vesměs nazpaměť. Formou .

Ať si říká kdo chce co chce, od prosťáčků až po nejvyšší pány z ministerstva školství, bez memorování to nejde. Aby člověk mohl fungovat, musí mít alespoň základní penzum vědomostí, a aby člověk mohl s nějakými poznatky pracovat, musí je v hlavě mít. Tedy musí se je nabiflovat.

Je totiž úsměvné slyšet názor, že „se není třeba učit vyjmenovaná slova, důležité je, že je umím používat v praxi“. Který zastávají nejednou dítka na základní škole a kterým se (bohužel) zjevně nejednou řídí i kdekdo dospělý, třeba novináře nevyjímaje.

A tak je naše školství nejednou „špatné“. Protože se prý u nás učíme příliš zpaměti. Jenže zkuste odhadnout, jak dlouho bych psal tento článek, kdybych měl pravopis každého slova ověřovat v Pravidlech českého pravopisu! Navíc bez nabiflované abecedy!

Ať už jsme starší nebo mladší, leccos pamatujeme. Někdo toho pamatuje více, někdo méně. Což ale nelze automaticky zaměňovat za pamatování si. Protože jsou lidé, kteří toho pamatují poměrně málo, ale přesto si z toho pamatují mnoho, stejně jako jsou mezi námi tací, kteří toho už pamatují hodně, aniž by si třeba kvůli Alzheimerovi cokoliv pamatovali.

Paměť má a také zaměstnává každý z nás. Protože je tato něčím velice důležitým a užitečným. Nebýt paměti, sotva bychom dnes existovali coby živočišný druh, a na roli pánů tvorstva bychom mohli zapomenout rovnou.

Jenom si vezměte, kým bychom byli bez paměti. Půjčili-li bychom někomu peníze nebo cokoliv jiného a zapomněli na to, už bychom se s tím nikdy neshledali. Zejména když by i ten druhý vzápětí zapomněl, že jde o peníze nebo věci naše. Kam bychom došli, kdybychom si nepamatovali cestu domů, a kam bychom vlastně mohli odcházet, kdybychom nevěděli, co kde je? Což jsou vlastně banality, na něž by při „absolutní skleróze“ vůbec nedošlo.

Protože bez paměti bychom si nevzpomněli, co z toho kolem nás se dá jíst a kde se to dá sehnat, bez paměti bychom hravě zapomněli, co z toho kolem nás je životu nebezpečné, zapomínali bychom na to, jak si počínat i v těch nejelementárnějších životních situacích. A i kdybychom navzdory tomu všemu nějak přežili, stejně bychom nakonec vymřeli, kdybychom zapomněli, jak se rozmnožovat a jak si vychovat své nástupce.

Paměť je prostě nesmírně důležitá. A protože žijeme v nejednoduché době, je nasnadě, že je stále důležitější. Protože je toho tolik, co si musíme pamatovat, abychom obstáli v každodenní realitě!

Máme-li mít v hlavě vše, co je k životu nezbytné, a nejlépe ještě něco navrch, je třeba naučit se to, a to vesměs nazpaměť. Formou .

Ať si říká kdo chce co chce, od prosťáčků až po nejvyšší pány z ministerstva školství, bez memorování to nejde. Aby člověk mohl fungovat, musí mít alespoň základní penzum vědomostí, a aby člověk mohl s nějakými poznatky pracovat, musí je v hlavě mít. Tedy musí se je nabiflovat.

Je totiž úsměvné slyšet názor, že „se není třeba učit vyjmenovaná slova, důležité je, že je umím používat v praxi“. Který zastávají nejednou dítka na základní škole a kterým se (bohužel) zjevně nejednou řídí i kdekdo dospělý, třeba novináře nevyjímaje.

A tak je naše školství nejednou „špatné“. Protože se prý u nás učíme příliš zpaměti. Jenže zkuste odhadnout, jak dlouho bych psal tento článek, kdybych měl pravopis každého slova ověřovat v Pravidlech českého pravopisu! Navíc bez nabiflované abecedy!

Ať už jsme starší nebo mladší, leccos pamatujeme. Někdo toho pamatuje více, někdo méně. Což ale nelze automaticky zaměňovat za pamatování si. Protože jsou lidé, kteří toho pamatují poměrně málo, ale přesto si z toho pamatují mnoho, stejně jako jsou mezi námi tací, kteří toho už pamatují hodně, aniž by si třeba kvůli Alzheimerovi cokoliv pamatovali.

Paměť má a také zaměstnává každý z nás. Protože je tato něčím velice důležitým a užitečným. Nebýt paměti, sotva bychom dnes existovali coby živočišný druh, a na roli pánů tvorstva bychom mohli zapomenout rovnou.

Jenom si vezměte, kým bychom byli bez paměti. Půjčili-li bychom někomu peníze nebo cokoliv jiného a zapomněli na to, už bychom se s tím nikdy neshledali. Zejména když by i ten druhý vzápětí zapomněl, že jde o peníze nebo věci naše. Kam bychom došli, kdybychom si nepamatovali cestu domů, a kam bychom vlastně mohli odcházet, kdybychom nevěděli, co kde je? Což jsou vlastně banality, na něž by při „absolutní skleróze“ vůbec nedošlo.

Protože bez paměti bychom si nevzpomněli, co z toho kolem nás se dá jíst a kde se to dá sehnat, bez paměti bychom hravě zapomněli, co z toho kolem nás je životu nebezpečné, zapomínali bychom na to, jak si počínat i v těch nejelementárnějších životních situacích. A i kdybychom navzdory tomu všemu nějak přežili, stejně bychom nakonec vymřeli, kdybychom zapomněli, jak se rozmnožovat a jak si vychovat své nástupce.

Paměť je prostě nesmírně důležitá. A protože žijeme v nejednoduché době, je nasnadě, že je stále důležitější. Protože je toho tolik, co si musíme pamatovat, abychom obstáli v každodenní realitě!

Máme-li mít v hlavě vše, co je k životu nezbytné, a nejlépe ještě něco navrch, je třeba naučit se to, a to vesměs nazpaměť. Formou .

Ať si říká kdo chce co chce, od prosťáčků až po nejvyšší pány z ministerstva školství, bez memorování to nejde. Aby člověk mohl fungovat, musí mít alespoň základní penzum vědomostí, a aby člověk mohl s nějakými poznatky pracovat, musí je v hlavě mít. Tedy musí se je nabiflovat.

Je totiž úsměvné slyšet názor, že „se není třeba učit vyjmenovaná slova, důležité je, že je umím používat v praxi“. Který zastávají nejednou dítka na základní škole a kterým se (bohužel) zjevně nejednou řídí i kdekdo dospělý, třeba novináře nevyjímaje.

A tak je naše školství nejednou „špatné“. Protože se prý u nás učíme příliš zpaměti. Jenže zkuste odhadnout, jak dlouho bych psal tento článek, kdybych měl pravopis každého slova ověřovat v Pravidlech českého pravopisu! Navíc bez nabiflované abecedy!

Ať už jsme starší nebo mladší, leccos pamatujeme. Někdo toho pamatuje více, někdo méně. Což ale nelze automaticky zaměňovat za pamatování si. Protože jsou lidé, kteří toho pamatují poměrně málo, ale přesto si z toho pamatují mnoho, stejně jako jsou mezi námi tací, kteří toho už pamatují hodně, aniž by si třeba kvůli Alzheimerovi cokoliv pamatovali.

Paměť má a také zaměstnává každý z nás. Protože je tato něčím velice důležitým a užitečným. Nebýt paměti, sotva bychom dnes existovali coby živočišný druh, a na roli pánů tvorstva bychom mohli zapomenout rovnou.

Jenom si vezměte, kým bychom byli bez paměti. Půjčili-li bychom někomu peníze nebo cokoliv jiného a zapomněli na to, už bychom se s tím nikdy neshledali. Zejména když by i ten druhý vzápětí zapomněl, že jde o peníze nebo věci naše. Kam bychom došli, kdybychom si nepamatovali cestu domů, a kam bychom vlastně mohli odcházet, kdybychom nevěděli, co kde je? Což jsou vlastně banality, na něž by při „absolutní skleróze“ vůbec nedošlo.

Protože bez paměti bychom si nevzpomněli, co z toho kolem nás se dá jíst a kde se to dá sehnat, bez paměti bychom hravě zapomněli, co z toho kolem nás je životu nebezpečné, zapomínali bychom na to, jak si počínat i v těch nejelementárnějších životních situacích. A i kdybychom navzdory tomu všemu nějak přežili, stejně bychom nakonec vymřeli, kdybychom zapomněli, jak se rozmnožovat a jak si vychovat své nástupce.

Paměť je prostě nesmírně důležitá. A protože žijeme v nejednoduché době, je nasnadě, že je stále důležitější. Protože je toho tolik, co si musíme pamatovat, abychom obstáli v každodenní realitě!

Máme-li mít v hlavě vše, co je k životu nezbytné, a nejlépe ještě něco navrch, je třeba naučit se to, a to vesměs nazpaměť. Formou .

Ať si říká kdo chce co chce, od prosťáčků až po nejvyšší pány z ministerstva školství, bez memorování to nejde. Aby člověk mohl fungovat, musí mít alespoň základní penzum vědomostí, a aby člověk mohl s nějakými poznatky pracovat, musí je v hlavě mít. Tedy musí se je nabiflovat.

Je totiž úsměvné slyšet názor, že „se není třeba učit vyjmenovaná slova, důležité je, že je umím používat v praxi“. Který zastávají nejednou dítka na základní škole a kterým se (bohužel) zjevně nejednou řídí i kdekdo dospělý, třeba novináře nevyjímaje.

A tak je naše školství nejednou „špatné“. Protože se prý u nás učíme příliš zpaměti. Jenže zkuste odhadnout, jak dlouho bych psal tento článek, kdybych měl pravopis každého slova ověřovat v Pravidlech českého pravopisu! Navíc bez nabiflované abecedy!

Ať už jsme starší nebo mladší, leccos pamatujeme. Někdo toho pamatuje více, někdo méně. Což ale nelze automaticky zaměňovat za pamatování si. Protože jsou lidé, kteří toho pamatují poměrně málo, ale přesto si z toho pamatují mnoho, stejně jako jsou mezi námi tací, kteří toho už pamatují hodně, aniž by si třeba kvůli Alzheimerovi cokoliv pamatovali.

Paměť má a také zaměstnává každý z nás. Protože je tato něčím velice důležitým a užitečným. Nebýt paměti, sotva bychom dnes existovali coby živočišný druh, a na roli pánů tvorstva bychom mohli zapomenout rovnou.

Jenom si vezměte, kým bychom byli bez paměti. Půjčili-li bychom někomu peníze nebo cokoliv jiného a zapomněli na to, už bychom se s tím nikdy neshledali. Zejména když by i ten druhý vzápětí zapomněl, že jde o peníze nebo věci naše. Kam bychom došli, kdybychom si nepamatovali cestu domů, a kam bychom vlastně mohli odcházet, kdybychom nevěděli, co kde je? Což jsou vlastně banality, na něž by při „absolutní skleróze“ vůbec nedošlo.

Protože bez paměti bychom si nevzpomněli, co z toho kolem nás se dá jíst a kde se to dá sehnat, bez paměti bychom hravě zapomněli, co z toho kolem nás je životu nebezpečné, zapomínali bychom na to, jak si počínat i v těch nejelementárnějších životních situacích. A i kdybychom navzdory tomu všemu nějak přežili, stejně bychom nakonec vymřeli, kdybychom zapomněli, jak se rozmnožovat a jak si vychovat své nástupce.

Paměť je prostě nesmírně důležitá. A protože žijeme v nejednoduché době, je nasnadě, že je stále důležitější. Protože je toho tolik, co si musíme pamatovat, abychom obstáli v každodenní realitě!

Máme-li mít v hlavě vše, co je k životu nezbytné, a nejlépe ještě něco navrch, je třeba naučit se to, a to vesměs nazpaměť. Formou .

Ať si říká kdo chce co chce, od prosťáčků až po nejvyšší pány z ministerstva školství, bez memorování to nejde. Aby člověk mohl fungovat, musí mít alespoň základní penzum vědomostí, a aby člověk mohl s nějakými poznatky pracovat, musí je v hlavě mít. Tedy musí se je nabiflovat.

Je totiž úsměvné slyšet názor, že „se není třeba učit vyjmenovaná slova, důležité je, že je umím používat v praxi“. Který zastávají nejednou dítka na základní škole a kterým se (bohužel) zjevně nejednou řídí i kdekdo dospělý, třeba novináře nevyjímaje.

A tak je naše školství nejednou „špatné“. Protože se prý u nás učíme příliš zpaměti. Jenže zkuste odhadnout, jak dlouho bych psal tento článek, kdybych měl pravopis každého slova ověřovat v Pravidlech českého pravopisu! Navíc bez nabiflované abecedy!

Ať už jsme starší nebo mladší, leccos pamatujeme. Někdo toho pamatuje více, někdo méně. Což ale nelze automaticky zaměňovat za pamatování si. Protože jsou lidé, kteří toho pamatují poměrně málo, ale přesto si z toho pamatují mnoho, stejně jako jsou mezi námi tací, kteří toho už pamatují hodně, aniž by si třeba kvůli Alzheimerovi cokoliv pamatovali.

Paměť má a také zaměstnává každý z nás. Protože je tato něčím velice důležitým a užitečným. Nebýt paměti, sotva bychom dnes existovali coby živočišný druh, a na roli pánů tvorstva bychom mohli zapomenout rovnou.

Jenom si vezměte, kým bychom byli bez paměti. Půjčili-li bychom někomu peníze nebo cokoliv jiného a zapomněli na to, už bychom se s tím nikdy neshledali. Zejména když by i ten druhý vzápětí zapomněl, že jde o peníze nebo věci naše. Kam bychom došli, kdybychom si nepamatovali cestu domů, a kam bychom vlastně mohli odcházet, kdybychom nevěděli, co kde je? Což jsou vlastně banality, na něž by při „absolutní skleróze“ vůbec nedošlo.

Protože bez paměti bychom si nevzpomněli, co z toho kolem nás se dá jíst a kde se to dá sehnat, bez paměti bychom hravě zapomněli, co z toho kolem nás je životu nebezpečné, zapomínali bychom na to, jak si počínat i v těch nejelementárnějších životních situacích. A i kdybychom navzdory tomu všemu nějak přežili, stejně bychom nakonec vymřeli, kdybychom zapomněli, jak se rozmnožovat a jak si vychovat své nástupce.

Paměť je prostě nesmírně důležitá. A protože žijeme v nejednoduché době, je nasnadě, že je stále důležitější. Protože je toho tolik, co si musíme pamatovat, abychom obstáli v každodenní realitě!

Máme-li mít v hlavě vše, co je k životu nezbytné, a nejlépe ještě něco navrch, je třeba naučit se to, a to vesměs nazpaměť. Formou .

Ať si říká kdo chce co chce, od prosťáčků až po nejvyšší pány z ministerstva školství, bez memorování to nejde. Aby člověk mohl fungovat, musí mít alespoň základní penzum vědomostí, a aby člověk mohl s nějakými poznatky pracovat, musí je v hlavě mít. Tedy musí se je nabiflovat.

Je totiž úsměvné slyšet názor, že „se není třeba učit vyjmenovaná slova, důležité je, že je umím používat v praxi“. Který zastávají nejednou dítka na základní škole a kterým se (bohužel) zjevně nejednou řídí i kdekdo dospělý, třeba novináře nevyjímaje.

A tak je naše školství nejednou „špatné“. Protože se prý u nás učíme příliš zpaměti. Jenže zkuste odhadnout, jak dlouho bych psal tento článek, kdybych měl pravopis každého slova ověřovat v Pravidlech českého pravopisu! Navíc bez nabiflované abecedy!